Lojze Kovačič: Fragment (Delavnica)

Fragment, náčrt nebo skica – ta má vždycky jenom směr, nikdy ale konec. Fragment je výraz světa, který se neuzavírá nebo se už nemůže zavřít. Fragment pro mě odedávna byl vždycky něco takového jako strach před formální dokonalostí, která touží vždycky předbíhat duchovní, znamenal pro mě nedůvěru ke všemu definitivnímu, což mě pořád tlačí, abych dosáhl své vlastní dokonalosti. Přemítám, jestli je možné představit si Akropoli úplnou, a kdyby taková byla, neztratila by život a skutečnost dob, které přežila? Akropole v rozvalinách je symbol stesku po bývalém celku, ale fragment je naopak příslibem celku a dokonalosti, která by jednou v budoucnu mohla nastat, které se nikdy nezmocníme, aspoň do té doby, dokud nedostaneme odpověď na všechny naše otázky. U fragmentu se asi podobně (jak říká Max Frisch) jako při čtení nedokonalé knihy stává čtenáři, že mu hlavou projde tisíc věcí, o který se autor ani jednou nezmínil, i když leží doslova vedle cesty; a právě to patří k potěšení ze čtení, že čtenář celou dobu odkrývá bohatství svých myšlenek. Zůstane mu pocit, že by to všechno dokázal říct i sám. Dokonalé knihy, které obdivujeme, nejsou zároveň našimi nejoblíbenějšími. Chtějí být chytřejší než my, proto nás nepřesvědčují, neobohatí, i když jsou tisíckrát chytřejší než my všichni. Je pravda, jsou dokonalé, a tím s námi neladí. Chybí jim dar dávání. Jiné, které nás obdarovávají myšlenkami, vzdorem, zlostí atd. jsou aspoň vlídnější, možná dokonce jediné, které ovlivňují. Vedou nás do lesa, kde se cesty ztrácejí v houštinách a ostružiní, a když si jimi naplníme kapsy, myslíme si, že jsme ty plody našli sami. Nebo to tak není? Nejpůsobivější v těch knihách je totiž to, že nás žádná myšlenka nemůže tak dokonale přesvědčit a úplně proniknout jako právě ta, kterou jsme nevyslovili a kterou pokládáme za svou proto, že neexistuje na papíře.

Lojze Kovačič: Delavnica, s. 27.